Dnes se mi zdál sen. Jedeme pouští po okresce a před námi je vidět na horizontu dým. Ptám se, jestli tam je požár. Jedeme se podívat. Stmívá se. Je to mexické pohřebiště. Stovky vysokých dřevěných sloupů, na jejich koncích jsou různé masky ďábla. Ze všech stoupá hustý, černý dým. Ptám se, odkud se bere ten dým. Povídá se, že tak hoří duše Země.
Při snídani u Barbařiných přatel Sunny a Josepha posloucháme Barbařinu nahrávku se zasmyčovanými violoncelly a je to moc pěkný a opět víme odkud texasský vítr vane.
Říkám Barbaře, že do El Pasa by se hodil Nick Cave, ale prý je to velmi oblíbený město Toma Waitse, když tu hrál, tak za ním na podium přišel policajt a celou dobu se na něj díval, Tom Waits mu pak říká, že jestli hledá Toma Waitse, tak že není doma, protože právě cestuje a pak přišel na podium starosta města a předal Tomovi čestný klíč od města.
Jedeme na bílou poušť, White Sands, hraje tu country, venku je 22 stupňů celsia a teplota a suchý vzduch stoupá, čím víc se blížime.
White Sands je oblast pouště asi 200 km severně od El Paso. Bílý písek na ploše pardubického kraje. Dno bývalého jezera pokryté sádrovcem. Na výlet vyráží celá partička se dvěma psy. Je srandovní si uvědomit, že 200 km se tady bere jako výlet: je to kousek. Poušť je čistá krása. Oslňující. Chvíli sáňkujeme na dunách, pak se jdeme projít. Po 2 hodinách jsme vysušení jako tresky, přibyly nám pihy a jsme už úplně oslepení tou bílou a sluncem. Zpátky jedeme kolem raketové základny, kdybychom tady byli včera, tak jsme mohli vidět startující rakety. Cestou z pouště žvýkáme efedrinovou trávu, je hořká jako grep, účinek není hned jasný, já usnu, ale po probuzení je nálada fakt zvláštní, ale těžko říct, čemu jí přisadit. Poušť, slunce, horký vzduch, nekonečný prostor…
Jedeme na večeři s rodinou Barbary do města Truth Or Consequences. V restauraci se zaměřím na obraz se čtverci a pod ním na monitor u pokladny, na kterém jsou taky stejně velké čtverce. Dumám nad tím, proč to mají pod sebou. V městečku jsou horké prameny. Město se ještě v 50. letech jmenovalo Indian Hot Springs, ale pak si jej obyvatelé přejmenovali podle jedné televizní soutěže. Bavíme se představou, že by se Hradec Králové přejmenoval na Šest ran do klobouku a Pardubice by byly Videostop. Večeře s rodinou. Už víme odkud se bere Barbařina komunikativnost, radost a živelnost. Dcera mexického šamana a inženýra. Sestra a otec s přítelkyní se nikdy nepřestávají smát! Pijeme všichni jakési lahodné borůvkové víno.
Skoro v noci jdeme na hodinu do horkého pramene. Voda tady obsahuje strašně moc lithia, tak si děláme srandu, že budeme mít od teď stabilní náladu, spojenou s dalším hiphopovým hitem: „stabilize it up!“. Městečko působí úplně mexickým dojmem. Nízké domečky uplácané z červené hlíny a před nimi takové obětní sošky bůžků a bůvolí lebky. Příběh: top manažer z NYC se zamiluje do top bookerky z NYC, spolu opustí všechno, postaví si na poušti dům z hlíny, potravinově jsou soběstační, plno věcí si dělají z odpadků, vymyslí způsob, jak znovu, pomocí určité frekvence, nastartovat reakci v už vyhozených bateriích. Ptám se, jak k nim přistupují sousedi a ona říká, že je akceptujou, protože dělají zajímavý věci.
Noc. V poušti je cítit něco temného. Barbara povídá, že v tomhle lázeňským městečku je nejvíc závislých na amfetaminu a taky, že tady je nějaká početná satanistická komunita. Hehe poukazuju na to, že právě máme na tachometru 666 mil. Povídáme si o tom, jak je poušť krásná, ale zároveň je v ní něco temného. O zbraních. Barbara říká, že půlka jejich dobrých kamarádů, kteří vlastně zbraně nemají rádi, má zbraň, i třeba AK 47 a že se to tam teď hodně řeší, jestli to regulovat, nebo ne. Cestou žvýkáme opět efedrinovou trávu a po 15 minutách je znát mírný nástup euforie.
Amerikin fotodiarik / kompletní fotoalbum z cesty najdete na facebooku Dva