Zdál se mi sen, že v noci potkáváme v El Pasu před klubem kapelu Nylon Jail. Se zpěvákem Jiřinem se potkáváme v úplně stejném kabátě z ukrajinské dílny МокŃĐ°, červený květovaný brokát v admirálsko-pirátském střihu jako mají Beatles na obalu Seržant Pepper, s vyšívanou lebkou na límci. Nylon Jail klademe na srdce: „jeďte do pouště, jeďte do pouště! vy to musíte zažít! vy sem patříte!“ Ráno poté mám na reálném facebooku nevím jak dlouho starou a zapomenutou žádost o přátelství právě schválenou kytaristou Nylon Jail.
Dnes se loučíme s pouští a vyrážíme na cestu zpátky do Austinu. Manažer Prokop už je v Austinu a vylepuje plakáty. My máme před sebou celodenní cestu. 530 mil. Je bezva pozorovat, jak vždycky na horizontu, 10 km daleko, v poušti je vidět nějaký domek.
Ptám se Barbary, jaký lidi tam můžou bydlet a co můžou dělat. Povídá, že to je dobrá otázka a že to neví a že většinou lidem na poušti, kteří žijou sami nebo v malých městečkách začne časem trochu hrabat. Vypráví příběh o texaském městečku Lajitas, kde si za starostu zvolili kozla Clay Henriho III. Problém není ani tak, že to je kozel, jako spíš to, že je alkoholik a vždycky, když se opije, začne být agresivní vůči lidem.
Další příběh je o kamarádovi, jehož jméno se čte Pančou. Jel na prázdniny do Indie. Seznamuje se s různejma lidma a po několika dnech mu přijde být divný, že se na něj lidi při představování strašně divně koukaj, někteří dostávají záchvat smíchu. Po týdnu trapných situací zjistí, že tam jeho jméno znamená „sisterfucker“.
Večeře v mexické restauraci u dálnice. V televizi vidíme prvně opravdové texasské rodeo a je to fakt utrpení. Přijíždíme do Austinu ve 2 ráno. Oboustranně unavené setkání s Prokopem.
