Neděle 9. 3. 20:04 – Ráno jsme už měli konečně víc síly a máme lepší náladu, vyřizujeme některé resty na počítačích… na jednom počítači. Pomalu se smiřujeme s tím, že Honzův je fuč. Barbara s Jasonem dělají texaskou snídani, vajíčka, slaninu, avokádo a palačinky s javorovým sirupem. Píšeme včerejší blog. V rychlosti vymýšlíme plán na dnešek a příští dny.
Podle plánu jsme dopoledne jeli na letiště zkusit ještě jednou osobně pátrat po počítači a dát v AA office číslo na Barbaru, kdyby náhodou měli nějakou stopu, protože ve ztracené tašce byla i nabíječka na umírajíci mobil. Na letišti nic nezjistili, ale měli jsme mnohem lepší pocit, protože slečna z AA zkusila volat na všechna možná čísla a vypadalo to, že jestli to někdo najde třeba za pár dnů, tak by se o tom mohla dozvědět.
Přesto je to asi fakt ztracený, smiřujeme se s tím a hodláme se radovat z následujícich super plánů. Každopádně se to projeví v nové hiphopové písničce o zálohování dat: „back it up, oh yeah, motherfucker, don’t give it up a a a a a a a back it up, oh aah!“ V austinské El Paso Street si dáváme tacos a vyrážíme na 9 hodin – 550 mil dlouhou cestu do El Pasa, rodného města naší hostitelky Barbary, jejíž maminka je Mexičanka.
Projíždíme čím dál víc vyprahlým Texasem, do El Pasa zbývá 222 mil, píšu za jízdy za zvuků Radiohead soundtracku k filmu There Will Be Blood, což je prý film o téhle oblasti. Taky film Tahle země není pro starý je odtud. Na placatým obzoru už zapadlo do fialovorůžovooranžova slunce, kolem jsou už ve tmě stíny agáve a různých kaktusoidů a tu a tam rypadlo na ropu, jinak pustina.
Na začátku cesty to byly ještě zelený rozlehlý farmy s krávama a kozama nebo koňma, kolem klasických jednopatrových domů po velkých oplocených pozemků staré vozy a haraburdí, traktory a spousta velkých aut. Takové ty texasské parcely, kde vás majitel může zastřelit, pokud se mu tam projdete. Pak už i tyhle děravě obydlený oblasti mizí úplně a střídají je takový planiny s do stříbra vysušenými pahýly úplně pokroucených stromů, tu a tam ohořelých.
A teď už je tu atmosféra pouště a i ve vzduchu je cítit větší sucho. Poslední město jsme projeli asi před 3 hodinama, benzinka je tak jedna za hodinu až za dvě, jinak pustina se světlama ve velké dálce. Nejde si nevzpomenout na Texasský masakr a nemožnost se dovolat pomoci, kdyby něco. Barbara pálí jednoho jointa za druhým, tahle cesta příliš pozornosti nevyžaduje. Silnice rovná a hodně volná, jedou tu klasický obří trucky nebo karavany a mezitím Barbařin malý volkswagen.
Do El Pasa zbývá 180 mil, což jsou ještě asi 2-3 hodiny. Aglomerace El Paso a Juarez čítající 3 miliony lidí je vidět z dálnice na vzdálenost 120 km. Barbara vypráví o místních monumentech. Na americké straně je na kopci obří vánoční hvězda směrem do Mexika a na mexické straně zase před 2 lety vztyčili největší mexickou vlajku na světě. Bohužel nepočítali s tím, že vítr největší vlajku za měsíc roztrhá.
V El Paso jdeme do klubu za kamarádama Barbary. Je tam koncert, hraje tam dvojice kytarista a bubeník. The Santanicos. Hrajou takový písničky ala pulp fiction, je to skvělý, v sobě máme silné mexické pivo a vypadá to, že se definitivně vypořádáváme s jet lagem.
Má to atmosféru jako ve filmu Tahle země není pro starý. Pozítří tady bude hrát kapela Pizza underground. Hrajou písničky Velvet underground a všechny texty jsou o pizze. Jako speciální host vystoupí osobně Macaulay Culkin. Budeme mít fotku s Culkinem a pizzou?
Zítra pojedeme do pouště sbírat efedrinovou trávu a pak do Mexika. Smugglers rulezzzz.
Amerikin fotodiarik / kompletní fotoalbum z cesty najdete na facebooku Dva