Dnes stabilized den. Jdeme na oběd s maminkou Barbary do nejlepší mexické restaurace. Objednávají nám všechny speciality. Ať žije mexické jídlo, jupíjé! Smějí se nám, když se v euforii ze všech těch stupňů pálivosti oslovujeme mučačo. Maminka Barbary 35 let učila na základce, pak šla do důchodu. Její manžel řídil velkou firmu s počítačema – a když umíral, tak si přál, aby ji řídila ona. Nevěděla o počítačích nic. Takže se naučila řídit firmu, všechno o počítačích a o zakázkách pro vládu a teď pendluje mezi El Paso a San Antonio.
Po jídle jdeme do jejího domu a na zahradě u bazénu se sklenicí geniální margarity si povídáme o opilých papoušcích na golfovém hřišti a indonéských opičkách závislých na coca cole. Zahradou proletěl kolibřík. Ve větru cinká zvonkohra. V bazénu zurčí pramínek vody. Porovnáváme české a americké pojetí vzdáleností, paní má kancelář v San Antoniu, bydlí v El Pasu, jednu dceru má v Austinu, druhou v El Pasu a pochvaluje si, jak to má dobře rozložené. Vyprávíme, že u nás se o výletě uvažuje do 50km a za 150km už z většiny míst dojedeme do zahraničí. Usmívá se, protože do 50km se tu říká kamarádům od vedle. Na slunci totaly stabilized polousínám.
Výlet do pouště. Eric, nejlepší kamarád Barbary, by mohl mít indiánské jméno: ten co ví, kde roste ephedra a má auto, kterému žádný terén neřekne ne. Na korbě stojí stříbrný pes Blue a vyvažuje ty výmoly velmi zkušeně. Vytlučeným okýnkem nás ošlehávají větvičky suchých kaktusů. Eric je bubeník a doma má největší subbasy ve městě. Ale taky nám zahrál na nejjemnější africkou ozvučnou bedýnku. Rád pořádá při úplňku ohýnky v poušti. Vypráví, jak minulý týden zjistil, že existuje Dog TV a že několikrát málem umřel smíchy. Je to TV kanál sama doma pro psy. Jedna show tam spočívala v tom, že malá holčička hodinu opakovala věty: hodnej pejsek, nechceš pohladit, no to je ale hodnej pejsek, pac atd. Druhá show byl pohled kamery z psí perspektivy na různé klacíky a keře.
Jedeme asi půl hodiny z města, koupíme si mexický nanuky u otlučené dodávky – mexická family frost se starodivnou znělkou – a vjíždíme do pouště. Eric má v googlemaps označený místa, kde roste ephedra, a pomocí gps k nim míříme. Jedeme asi další půlhodinu pouští, cesta končí. Pokračujeme pěšinou. Poušť je nádherná. Eric nám ukazuje, kde ve skalách se dají najít fosílie. Nacházíme různé korály, škeble a jánevímcoještě v kameni. Sbíráme si domů malé úlomky obsidiánu a malý bílý kamínek připomínajíci lebku. Cestou míjíme několik efedrinových keříků. Testujeme jich několik různých. Asi za půl hodiny mám pocit jako po silném zeleném čaji.
Vyjdeme až na kopec. Západ slunce. V dálce troubí vlak, co má úplně typický tón, úplně jinak než kterýkoli evropský. (viz zvuk Den nula) Temně fialová obloha na východě. Skály kolem a v batohu spousta větviček „ephedrine grass“ neboli „mormon’s tea“. Ve tmě už jdeme k autu a cestu osvěcuje měsíc tak silně, že vidíme svůj stín. Měli bychom se vyhnout jedovatému kaktusu, po kterém se neumírá, ale velmi nepříjemně po něm svědí kůže; a hodně dlouho. Eric ví. Chřestýši jsou snad ztuhlí a nehrozí. Kolem nás pobíhá stříbrný Blue, vypadá to jako by nás ve tmě naháněl a kontroloval jako ovce. Za sebou necháváme poušť a hory už v úplné tmě. V terénním autě Eric krosí poušť nahoru dolů přes kameny a výmoly, není úplně zjevný, co je cesta.
Z autorádia nahlas zpívá Grimes: „Another walk about, after dark… And now I’m left behind, all the time… See you on a dark night See you on a dark night See you on a dark night…“
Před námi září miliony světel El Paso.
Večer jsme měli jít s Barbarou do klubu na koncert jejích kamarádů, nejlepší kapely z El Pasa, kteří mají dnes poslední koncert. Neplánovaně ale už nemáme sílu a jedeme do domu. Tam si povídáme se Sunny o hudbě, zkoušíme jejich čtyři různé synťáky ze 60.-70. let, pijeme čaj a víno. Pak Sunny se svou těměř stejnou sestrou Naomi jdou na koncert Pizza underground a Macaulay Culkina, také nás chvilku přemlouvají, mají vstup volný, protože v klubu pracuje přítel Sunny, Joseph. Hudba je podle všech zpráv špatná, ale pravý Kevin na 5 m od nás? Nakonec však vítězí přání zůstat sám doma. Píšu blog. Vybírám fotky z dnešního dne. Usínám.
Ve 3.30 se probouzím velmi zneklidňujícím snem o místní vesnici, kam také pár let patřím a jsem tu za přistěhovalce. Stavení jsou tu ale typicky česká. V noci je zde jakási velká slavnost a ráno, když jdu na autobus, který mě má odvézt do práce, tak procházím kolem stavení a je všude cítit velká změna. Nikdo ze sousedů mi nic neřekne konkrétního, ale je všechno divné, jako kdyby někdo zemřel nebo se narodil, není vůbec poznat, jestli je to radost nebo žal. Asi právě proto, že ta událost zásadně a fatálně rozdělila místní obyvatele. Když procházím kolem jedné stodoly, tak se tam někdo úplně špinavý od krvavě červené hlíny dohaduje s někým o něčem, co se asi v noci přihodilo. Evidentně jsou to dva důležití zástupci obyvatel a vytuším, že se mluví o nové nadvládě nad naší vesnicí. Mluví snad i o něčím zabití, ale tak hrdě a vítězně a je to hrozně zvláštní. Po probuzení nemůžu dlouho usnout nervozitou a vzpomenu si na Krym. Venku za okny řádí prachová bouře a bije do oken, mám pocit, že i uvnitř je cítit zvířený prach, jako když se vymetají z rohů kocouři nebo se přehazuje hodně staré seno. Chce se mi kýchnout, i když žádnou alergii nemám.
Je 4.22, na okna se dobývá prach a písek čím dál silněji a probouzí nás, někde vítr vyrazil dveře, v dálce troubí vlak. Ráno nás zasahuje zpráva, že zemřela Věra Chytilová.
Amerikin fotodiarik / kompletní fotoalbum z cesty najdete na facebooku Dva